Co říct, když zhasne světlo a ocitnete se v neznám prostředí, kde ani hmat, ani sluch nepomůže? Takový moment, když přišla zpráva o náhlém úmrtí Marcely Lindertové, zažili její nejbližší, přátelé, bývalí spolupracovníci, možná i sousedé.
Vybaví se charakteristický hlas, který provázel zpravodajství a publicistiku ze sociální oblasti v ostravském rozhlase po drátě. Stejné autorství se objevovalo léta předtím v Ostravském večerníku. V žurnalistice skončila na počátku 90. let, kdy zaniklo vysílání „po drátě“, ale zkušenost – především lidskou – přenesla Marcela do svého dalšího působiště: Čtyřlístek – Centrum pro osoby s mentálním postižením v Ostravě-Muglinově se stalo místem, kde ji klienti každý den vítali jako součást své citové rodiny, kde se starala o uvedení ústavu do veřejného povědomí i zájmu, kde se snažila získat sponzory a díky svému frankofilství spolu s profesními kolegy získávala zkušenosti z podobné oblasti sociálních služeb ve Francii.
Zasloužila se o prosazování chráněných dílen a chráněného nebo samostatného bydlení; tam se dříve vyloučení lidé učí sociálním kontaktům a nabyli možnost začlenit se přijatelným způsobem do otevřeného života. Jako novinářka, člověk obdařený praktičností a citem, dokázala prospět tam, kde už nebylo z médií slyšet její charakteristicky zabarvený hlas. Myslím, že mnozí jej stále slyší.
Zapamatovali si jej ti, které připravovala přes jejich vrozený handicap na maturitu, i ti, s nimiž si v Alliance Français trénovala francouzštinu, přátelé, s nimiž se scházela, sousedé, o jejichž bydlení se ve společném domě starala, spolustudenti univerzity třetího věku na Filozofické fakultě Ostravské univerzity, kam několik let docházela, aby se kromě své původní odbornosti geografa vzdělávala v historii umění nebo divadla. Divadlo bylo její celoživotní láskou… Tolik toho stíhala a těšila se, že po operaci zase zrychlí chůzi. Jak tohle všechno poskládat do živého obrazu? Nevím. Jen mlčky vzpomeňme.
Marcela odešla 16. června 2015. Bylo jí 69 let.
Marie Šťastná